Češi a Němci aneb Jak se z národa staly dva

Woher kommen Sie? Aus Olmütz. Zu welcher Nation gehören Sie? Ich bin ein Mährer. Sprechen Sie auch Tschechisch? Ein Bisschen.

(= Odkud pocházíte? Z Olomouce. Ke kterému národu patříte? Jsem Moravan. Mluvíte také česky? Trošku.)

Ještě před sedmdesáti lety docela dobře možná a nepříliš pozoruhodná konverzace. V našem městě, ostatně jako na spoustě dalších míst v českých zemích, ještě v roce 1945 převládala němčina.

Co se s našimi Němci stalo? Byli odsunuti. A šlus. Ale vášnivé debaty, které toto téma dodnes vzbuzuje nejen na politické scéně, jasně ukazují, že tato otázka ještě zdaleka není uzavřena. Co se tedy opravdu stalo? Pojďme na to popořadě.

Jak to celé začalo

Píší se poslední roky jedenáctého století. Populace západní Evropy stále roste, ale úroveň zemědělství raného středověku nestačí a množství vyprodukovaných potravin začíná poněkud zaostávat za požadavky společnosti. Zvyšující se ceny a nedostatek započaly migraci. Lidé z Británie, Francie, Beneluxu i Německa míří na východ. Toto stěhování skončilo až morovou ránou mezi lety 1347 a 1352. Tehdy zemřelo 30 % veškerého obyvatelstva a problém přelidnění se tedy cynicky řečeno vyřešil sám.

Nás se tato migrace začala týkat až na přelomu 12. a 13. století. Do Zemí koruny české přichází díky geografické blízkosti především Němci a ostatní jazyky jsou právě němčinou asimilovány. Nešlo o žádnou invazi, tyto imigranty zvala církev, šlechta i sám král. Proč? Aby osídlili dosud téměř neobydlené, a tudíž ekonomicky nevyužité pohraničí. Na rozdíl od západní Evropy české země přelidněním netrpěly. V úrodných údolích se žilo snáze a nebyl tedy důvod obydlet hory, kde díky tomu téměř nikdo nežil.

V českém království žily tři národy – Čechové, Moravané a Slezané. Národem se myslela v podstatě příslušnost k zemi, k vlasti, a to bez rozdílu jazyka. Je příhodné, že česky (na rozdíl od němčiny) nelze vyjádřit rozdíl mezi termíny Čech (obyvatel Čech, něm.: der Böhme) a Čech (rodilý mluvčí češtiny, něm.: der Tscheche). Ať už česky nebo německy mluvící, člověk narozený na Moravě byl Moravanem, člověk narozený v Čechách Čechem.

Už nejste Češi!

Kdy to skončilo? Někdy se uvádí již husitské války, především kvůli pozdějšímu účelnému vykládání dějin. Zde ale ještě nejde o boj národnostní, nýbrž náboženský či spíše mocenský. V křížové výpravě pochodovali i čeští katolíci proti německým husitům (č. a n. podle jazyků). Ani pozdější boj za samostatnost za třicetileté války, který skončil bitvou na Bílé hoře, nebyl bojem Čechů podle jazyka, ale obecně bojem Zemí koruny české. Ostatně – pět z dvaceti sedmi českých pánů mluvilo německy. Ještě v 18. století se německy i česky mluvící obyvatelé považují za jeden národ, podobně jako dnes Švýcaři. K rozkolu došlo až v 19. století.

Na základech osvícenství a modernizace vzniká v Evropě nový fenomén, který ji převrátí od základů – nacionalismus. Na rozdíl od západoevropského přístupu k nacionalismu se ten německý nevázal na jediný stát. Po pádu Svaté říše římské vzniklo množství knížectví a království, které držel pohromadě Německý spolek, ovšem bez centrální vlády. Kvůli bezpočtu drobných států se tedy Němci řídili spíše etnikem a jazykem než státní příslušností. Tento fakt měl později vůdčí roli za světových válek.

Na scénu nastupuje romantismus a s ním často poněkud naivní a idealistické představy. Mezi nimi idea spojení mezi jazykem, krví a odkazem předků. Vlastenectví a národ přestává souviset tolik s rodnou zemí, nyní převládá řeč a krev (kterou po osmi stoletích mísení česky a německy mluvícího obyvatelstva těžko brát vážně, přesto se tak stalo).

Ve městech se k překvapení místních Němců opět začíná mluvit česky. K čemu je Čechům čeština dobrá, když se jí nikde nemluví, ptají se. A vzápětí se dozvídají, že už nejsou Čechy, ale jen Němci. V zemi, kde žijí již po generace, v zemi, kterou nazývají domovem, je najednou začínají chápat jako cizince.

První světová válka a ČSR

Začala první světová válka, a sice Rakousko-Uherskem a Německým císařstvím. Dva státy do ní vstoupily, ale ven vyšel národ. Válku začaly země, ale prohrál a vinu nese německý lid, na nějž jsou navíc uvrženy obrovské válečné náhrady, které nemůže unést. Toto obvinění a potrestání národa vyroste v německý nacismus. Versaillský mírový systém, který měl předejít jakýmkoliv budoucím válkám, tak pokládá skvělý základ pro další světovou válku.

Po první světové válce vzniká Československá republika, první stát na národním principu na tomto území vůbec. Čechové se dali do spolku se Slováky, jejichž země byla až do této chvíle součástí Uher. ČSR ale požadovalo právo národa na sebeurčení, a tak se Slovensko od tohoto království odtrhlo. Němci v českých zemích volají po tomtéž právu na sebeurčení, jim ovšem být vyhověno nemá a jejich vzpouru tvrdě potlačí armáda. Země totiž podle historických hranic náleží Čechům. Že podle stejné myšlenky Slovensko patří Maďarům zůstává stranou. Aby mělo asi 2,5 milionu Slováků navrch nad menšinou 3 milionů Němců, je uměle vykonstruován tzv. „Československý národ“. To se ovšem později ukáže ošidným, Čechové a Slováci sdílí pouze podobnou řeč. Ekonomický a historický kontext vykazuje nesrovnatelné odlišnosti, vedoucí k vyhlášení Slovenského státu v roce 1939. ČSR se jako mnohonárodnostní stát rozhodně nesnaží sjednocovat, naopak vyzdvihuje ideu husitství a obrozenectví. Ideu češství (u které mají i Slováci pocit, že je jim vnucována).

První světová válka a ČSR

Krach na newyorské burze v roce 1929 měl ohromný dopad na stav celosvětové ekonomiky a dochází k obrovské hospodářské krizi. Lidé nemají dost peněz, a tak kupují jen to nejnutnější. Kvůli tomu snad ze všech odvětví průmyslu nejvíc trpí spotřebitelský. Ten je v ČSR nejhojněji zastoupen v pohraničí, na území obývaném Němci. Z celkového počtu 500 000 nezaměstnaných v ČSR se jich tak 400 000 nachází právě v Sudetech.

Bída a neštěstí napomáhají radikalizaci populace a vytvářejí příležitosti pro extrémistické živly. Ze své špatné situace viní mnozí Němci pražskou, českou vládu. V sousedním Německu, jejich vysněné vlasti, navíc vzniká dostatek pracovních míst díky zbrojení. Nacisté jsou v českých zemích čím dál silnější. Ve volbách v roce 1935 získávají 1,25 milionu hlasů a v roce 1938 je odmítá volit už pouhé procento Němců v ČSR.

Téhož roku je podepsána Mnichovská dohoda a Sudety připadnou říši. Po roce je ze zbytku českých zemí vytvořen Protektorát Čechy a Morava a 1. září 1939 začíná válka. Válka válečných zločinů, pro něž těžko hledat v historii obdobu. Válka, kde si Říše nárokuje české země jako svůj odvěký majetek a Češi zde v podstatě nemají co dělat. Také se chystá po válce vyřešit „českou otázku“, a tudíž způsob, jak je odstranit.

Druhá světová válka a odsun

Ale válka skončila, a sice prohrou nacistického Německa v roce 1945. A u nás dochází snad k největšímu masakru za poslední tři století – Češi si vybíjejí zlost na Němcích. A činí tak čistě podle rasových kritérií, čímž se snižují na úroveň nacistů. Tato fáze se nazývá divoký odsun a provází ji rabování, vraždy, mučení, znásilňování, zabíjení dětí a bezpočet dalších zločinů proti lidskosti.

Teprve později schválí návrh odsunu Němců z východní Evropy vítězné mocnosti a v letech 1946–1947 začíná odsun nanovo, tentokrát spořádaněji, i tak je ovšem Němcům zabavován majetek a právo žít v zemi jejich předků.

Zameťme si před vlastním prahem

Bylo to správné? Ano i ne. Na tuto jednoduchou otázku nenacházím obdobně jednoduchou odpověď, protože situace jednoduchá nebyla.

Myslím, že po stránce morální odsun správný nebyl. Ta země patřila Němcům a Češi na ni neměli žádný nárok. To, že patřila k českým zemím nic nemění (pak by například Maďaři měli právo zabrat Slovensko a vyhnat tamní obyvatelstvo). Pokud chceme tvrdit, že pohraničí od věků patřilo Čechům, mluvíme o Böhmen a ne Tschechen, totiž o národě podle země, ne jazyka. A že tu zemi tehdy ve dvanáctém století Němci Čechům vzali – nesouhlasím. Sami si je pozvali a kolonisté osidlovali bezmála liduprázdný prales. Že tu Češi byli dřív? Nebyli. Než se na březích Moravy, Vltavy a Labe objevil první Slovan, žili v českých zemích téměř výhradně Germáni a ještě před nimi Keltové. Proto si myslím, že by bylo správné (i rozumné) po vzniku ČSR postoupit pohraničí Německu či Rakousku. Ale abych nesypal popel na hlavu jen Čechům – Němci by nezachovali jinak, kdyby byli vyhráli první světovou válku.

A proto se dostáváme do rozporu slov „morální“ a „nutné“. Vyhnat Němce morální nebylo. Ale po tom, co si oba národy za války prožily, prostě nebylo možné nadále žít v jednom státě. Správné by bylo postoupit pohraničí Německu a Rakousku. Což bohužel nepřipadalo v úvahu. Tím spíš že by to znamenalo návrat k Mnichovské dohodě, té, u které pro Čechy celá ta válka začala. Ale Němci prohráli a nemohli si tedy nic diktovat. Když nemohly pryč Sudety, museli pryč Němci.

Je na místě se omlouvat? Divoký odsun neměl právní rámec. Šlo o čistou mstu, a třebaže v ten moment už válka skončila, jde o její dozvuk, o válečné zločiny, často o nic lepších než skutky nacistů. Představoval uvolnění vášní a selhání demokratické a kultivované společnosti. Proto si myslím, že je divoký odsun hodný politování a omluv. Ale teď nemluvím o oficiálních akcích.

Jak už, doufám, víte, mezi lety 1946 a 1947 došlo k druhé fázi odsunu, tentokrát v rámci možností civilizované a jasně určené právem. Nebyla morálně správná, ale byla nutná a nevyhnutelná. Je na místě lítost. Ale měli by se Češi omluvit? Nemyslím si, že to byla chyba. Odsun rozhodně nepovažuji za dobré řešení, ale neřekl bych, že se nabízelo nějaké lepší.

Ale toto téma si svou ožehavost ještě po sedmdesáti letech drží nejspíš z jiného důvodu, poněkud přízemnějšího, nicméně praktického. Podle průzkumu společnosti Post Bellum se většina Čechů obává nároků, jež si potomci odsunutých Němců činí na zabavené majetky svých rodičů a prarodičů. [1] Ale myslím, že jsem na to již našel odpověď. České země totiž od Německa nikdy nedostaly ani korunu ani marku jako válečné reparace. Zabavený majetek se tudíž dá považovat právě za náhrady za obrovské škody, které u nás způsobila okupace. (Zdaleka nedosahuje jejich výše, ale chtít to do posledního halíře by zapadalo spíše do Versaillského mírového systému.) Pokud tedy žádají náhradu, měli by ji nejspíš chtít po vládě Spolkové republiky Německo. Pro obě země je lepší tuto otázku v rámci mezinárodních vztahů nevytahovat, nutně by vytáhly i tu proti sobě, a tak to nejspíš zůstane otevřené navždy.

A to je asi dobře. Musíme jít vpřed. Ale abychom to mohli udělat, měli bychom si nejprve všichni zamést před vlastním prahem a postavit se historii čelem. Přiznat vlastní chyby a odpustit chyby ostatních. Budoucnost jistě nebude jednoduchá. A bylo by hloupé si ji komplikovat křivdami minulosti. Protože sami máme pramalé šance [2;3].

Martin Zatloukal, 5. A8

Reference:

[1]    Většina Čechů vidí odsun Němců jako spravedlivou odplatu. Česká televize: ČT24 [online]. 2015 [cit. 2015-09-06]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1528396-vetsina-cechu-vidi-odsun-nemcu-jako-spravedlivou-odplatu

[2]    KLEMPERA, Radek. ODSUN: TRAGICKÉ ZAKONČENÍ SEDMI STOLETÍ TRVAJÍCÍHO STÝKÁNÍ A POTÝKÁNÍ ČECHŮ A NĚMCŮ V JEDNOM STÁTĚ. Radek Klempera’s Home Page [online]. 1997 [cit. 2015-09-06]. Dostupné z: http://klempera.tripod.com/odsun.htm#II

[3]    UNIVERZITA PALACKÉHO, KATEDRA SPOLEČENSKÝCH VĚD. Dějiny Československa [online]. Olomouc [cit. 2015-09-06]. Dostupné z: http://ksv.upol.cz/txt/DejinyCSR.pdf

Napsat komentář