Hluboký nádech, dlouhý výdech. A znova.

Hluboký nádech, dlouhý výdech. A znova.

Snažím se uklidnit, zatímco si prohlížím své „soupeře“. Nikdo na sobě nedává nic znát. Ale za kamennými a sebevědomými výrazy jejich tváří se ukrývá pěkná dávka nervozity. Všichni přešlapujeme ve třídě a zvědavě jeden druhého okukujeme. Přece jenom, každý z nás by tomu druhému mohl být příští rok spolužákem.

Opakuji si všechny vzorečky a upírám oči do prázdna. Představuji si svoji zhroucenou budoucnost, když to nezvládnu. Vidím se jako bezdomovkyně pod mostem s pouhým batůžkem, děravým polštářem a neznámou opelichanou kočkou, jež se má stát mou večeří. Brrrr! Zatřesu hlavou. Na tohle bych teď myslet neměla.

A hodiny tikají. Každým poskočením sekundové ručičky se blíží hodina „H“. Už si sedáme do lavic a já si v duchu říkám, že je to nejspíš naposledy, co se v této budově nacházím. Než však stačím dát sbohem všem oknům, zdem a lavicím, někdo přede mě položí papíry. Začínám psát didaktický test z matematiky.

Po matematice se velká část třídy zhroutila. Jít na záchod se pro mě stalo, navzdory všemu tomu stresu, nezapomenutelným zážitkem. Chodba byla plná rozrušených lidí, kteří vzlykali, nadávali a se strachem sdělovali pocity svým rodičům do mobilu. Našli se ale i tací, kteří se usmívali a radostně (a velmi důrazně) sdělovali, že to bylo přece ÚPLNĚ jednoduchý. Já sama jsem byla trochu v rozpacích. Po přestávce jsem napsala didaktický test z češtiny a tím bylo pro dnešek hotovo.

Nastalo nekonečných sedm dnů čekání. Postupem času jsem si uvědomovala veškeré chybky i správné kroky, které jsem udělala. Naštěstí jsem zjistila, že jsem zdaleka nebyla sama, která se v jistých úlohách ztrácela. Například takovou slovního úlohu o bramborách řešil snad celý internet. A nepotkala jsem nikoho, kdo by ji tehdy vypočítal.

Po neskutečně dlouhém týdnu konečně přišel ten den. A ačkoliv jsem ještě večer předtím toužila znát výsledek, ráno jsem se zařekla, že nic zjišťovat nebudu. Až moji spolužáci, kteří to chtěli vědět snad víc, než já, mě donutili mrknout se. A bylo to tam. Žádný most a kočičí ocas opečený na ohni! Na další čtyři roky jsem byla zachráněná. A jak mě teprve dostalo, že jsem byla přijatá na obě zvolené školy.

Člověk by myslel, že po tomhle už bude všechno jednoduché, ale nebylo. Následovalo devět dnů debatování a shánění informací. Sice jsem už rok věděla, kam mě to táhne víc, ale bylo třeba zvážit úplně vše. A řeknu vám, lehké to opravdu nebylo. Zvlášť, když nebyly jednoznačné ani recenze, ani názory lidí okolo. Každopádně, rozhodla jsem se následovat srdíčko a den před posledním termínem jsem odevzdala zápisový lístek. A věřím, že jsem si vybrala dobře.

Tereza Dokoupilová, budoucí studentka SGO

 

Napsat komentář