Islám – náboženství teroru?

Islám. Toto donedávna ne moc často používané slovo se nám v poslední době usadilo na rtech a ještě častěji se nám vpíjí ušima do hlavy. S muslimskou kulturou jsme ve styku už víc než tisíc let, ale zdá se, že se tyto vztahy prohlubují – a to bohužel ve světle teroristických útoků, zprávách o válečných zločinech na Blízkém východě a bezpočtem běženců před našimi prahy.

Podle humanismu, na kterém se zakládá etika současné Evropy, si jsou všichni lidé rovni. A tím pádem i jejich práva a jejich náboženská vyznání. Ale současnost staví tento názor před těžkou zkoušku. Naše věčné rovnostářství je nejspíš právem vystaveno pochybnosti: Máme respektovat něco špatného jen proto, že je to jiné? Máme respektovat náboženství teroru?

Učím se arabsky, kulturu a politiku Blízkého východu i islám intenzivně studuji. Zajímá mě to, ale nemyslím, že se ze mě stalo „sluníčko“ (termín, na který narážím čím dál častěji) ­ naivní idealista ignorující stinné stránky. Muhammadovo poselství v sobě skrývá spoustu myšlenek, které mi prostě nesedí.

Obrovským rozdílem mezi křesťanstvím a islámem je samotná postava zakladatele. Zatímco Ježíš (kterého za proroka považuje i islám, mimochodem) nikdy nevládl, Muhammadovi se povedlo v Medíně založit Ummu, muslimské společenství, které pak sám řídil jako stát a vedl i války, při nichž náboženství sloužilo i k povzbuzení morálky.

Zatímco Bible sestává z textů, které vznikaly v průběhu mnoha staletí, Korán je pokládán za nezprostředkované slovo samotného Boha. Za pravou se proto považuje pouze původní, arabská verze ze 7. století – a dlouho se nesměla překládat, aby nedošlo k chybám v překladu (kterých byla v Bibli vždy spousta). Texty jsou proto nezpochybnitelné. Ale asi se sluší dodat, že výklad Koránu, jaký nabízí organizace jako Islámský stát, není podle drtivé většiny duchovních představitelů islámu přijatelný.

Ve vyjmenovávání podobných rozdílů by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho, ale obecně platí, že je islám velmi pevné náboženství, které se nezpochybňuje a očekává poslušnost. A také univerzální – má (nebo by aspoň mělo) platit pro všechny lidi.

Když dám stranou emoce a ideály, vlastně docela chápu stanovisko „islámofobů“. Moc dobře to nezní.

Ale pár muslimů znám. Člověka to překvapí, jako by popírali vše, co si myslíme, že o islámu víme. Jsou to většinou velmi milí, často až nepřirozeně přátelští lidé. Působí vyrovnaně, a i když vidí ve svém náboženství jedinou pravou cestu, kterou by měl přijmout každý, bývají tolerantní.

V Jordánsku (viz rozhovor s Muhammadem ar­Rawášdou v dubnovém čísle, je i na webu) už po staletí žijí křesťané vedle muslimů a vlastně s tím nikdy nebyly moc problémy. Podobně to je, nebo aspoň bylo, i ve spoustě dalších okolních zemí, například i v Sýrii, než začala válka. V Egyptě jste mohli ještě v sedmdesátých letech minulého století běžně vidět muslimky třeba i bez šátku a ozdobené šperky. To, co se děje teď, tak nebylo vždy. My, klidná, mírumilovná Evropa, vidíme na Blízkém východě svět rozhádaných států, válek a masakrů. Ale jakou Evropu viděli oni před pouhými 75 lety? Za druhé světové války, éry nacismu a fašismu, Stalinových čistek a holokaustu? Jakou Evropu viděl tenkrát (v podstatě až na akce evropských mocností) klidný islámský svět?

Je naivní tvrdit, že to, co teď tímto světem cloumá – terorismus, války, nerovnoprávnost mezi muži a ženami – nemá svůj původ v náboženství. Ale stejně tak má původ v náboženství křesťanské upalování čarodějnic, genocida indiánů a pronásledování homosexuálů. Stejně tak má dost možná současná bezohlednost, sobectví, ztráta chuti k životu a celková frustrace naší společnosti z velké části původ v bezbožnosti. Každá (i žádná) víra se dá zneužít.

Islám jednoznačně potřebuje změnu, současná krize jejich světa je jen důsledkem nárazu islámu na modernitu. Ale k těmto reformám už dochází, jenže to prostě nejde tak rychle. A mnozí se proti tomu bouří.

Jedním z nejvýraznějších příkladů představují salafisté (z arabského „salaf“, předkové), jejichž ideou je žít podle  stejných pravidel, jak se žilo  za Muhammada – ve společnosti kočovných arabských kmenů. Právě oni se uchylují k  doslovnému výkladu Koránu, jako téměř jediní prosazují šaríu (islámské zákony) jako trestní právo, což se skoro nikde  nedělá už téměř dvě stě let. Právě oni nejčastěji konají teroristické útoky a bojují v řadách Islámského státu.

Ale co je na tom to zajímavé – k salafismu velmi často konvertují potomci přistěhovalců do Evropy. Jejich prarodiče přijeli do našich zemí za prací, byli to muslimové, ale věrně pracovali a měli děti. I ti většinou zůstali v klidu, spousta z nich dokonce vyznává některé naše hodnoty, i když jsou to praktikující muslimové. Nyní se ale prosazuje jiný trend – mezi mladými evropskými muslimy se rozšiřuje názor, že je s nimi naše kultura v neustálém boji, že se je snažíme zničit a oni musejí bránit své hodnoty, hodnoty svých předků, z jejichž porušování často obviňují i vlastní rodiče. Určitě je na místě otázka, proč si právě „naši“ muslimové, ti, kteří nás potkávají dennodenně, myslí, že proti nim vedeme válku. Proč právě oni mají pocit, že se musejí bránit (ten pocit ale mají samozřejmě i třeba Iráčané nebo Syřané – to jsou důsledky koloniální epochy a dnešního bombardování).

Dnešní islám zažívá velkou krizi. Kulturní střet globalizovaného světa přivádí spoustu vnějších elementů, na které není tento systém připraven – kvůli lpění na nepopiratelném se vyvíjí velmi pomalu a naší době už prostě nestačí. Musí se změnit a k reformě už dochází. Snahu modernizovat zavádí například i egyptská univerzita al­Azhar, snad největší škola imámů (tzn. kněží) na světě. Vedlejším efektem této modernizace jsou bohužel hnutí jako Islámský stát a salafismus. Osobně věřím, že až islám projde touto proměnou, stane se podobně liberálním náboženstvím, jako je dnešní křesťanství. Jen že to ještě chvíli bude trvat.

Mluvíme­-li o muslimech, je to zpravidla „my a oni“. My jsme Evropané a oni jsou cizí, neuchopitelná a nepochopitelná kultura, tak vzdálená, že si nikdy nemůžeme rozumět. A přesto, když se začtete o Číňanech, může se vám stát jako mně, že se ono „my a oni“ poněkud promění. Pětitisíciletá kultura nejlidnatějšího státu na světě, kromě posledních pár století také vždy nejsilnějšího státu, státu, který se do této pozice hodlá navrátit (pokud to tak ještě není), kultura Číňanů nám jako žádná jiná ukazuje, jak blízcí nám Arabové vlastně můžou být. Naše kultury vycházejí ze stejných základů – římsko­řecké antiky a judaismu. Na rozdíl od Dálného východu se naše i muslimská společnosti zakládá na individualismu a tak dále a dále. I když se nám islám zdá tolik cizí, budoucí vývoj nám může brzy připomenout, jak blízký nám vlastně je. Amen. Nebo „amin“, po arabsku.

Martin Zatloukat, 5. A8

zatloukal@s-tisk.cz

Napsat komentář