Králičí taneční

Králičí taneční

Škola nás od pradávna zahrnuje spoustou atraktivních činností, požadavků, příkazů, testů, zkoušení apod. V neposlední řadě jsou to i nepovinně povinné taneční kurzy. Většina dívek je z nich nadšená a hojná část chlapců si taneční rytmy nakonec též osvojí. Musím však nerada přiznat, že my králíci se na tanečním parketu nepohybujeme zrovna ladně. Ne nadarmo se říká: „jak ti dupou králíci?!“ Ano, v našem případě je toto přirovnání opravdu příhodné.

Scházíme se před dveřmi do sálu jako švábi na pivo. Než vkročíme, zhluboka se nadechneme a hlavou nám prolétne – kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti! Po vstupu do místnosti se nám už v hlavách noří zaječí úmysly a popravdě bychom nejraději do zaječích vzali. Při pohledu na kroky, které předvádí taneční mistr, nám naskakuje husí kůže a koukáme na něj jako stádo telat na nová vrata. Jakmile spustí hudba, je oheň na střeše.

Na parketu vedle sebe stojí tři vyděšení králíčci přetransformovaní do nemotorných slonů v porcelánu. Pokud zrovna neposkakujeme jako kamzíci, snažíme se najít včely, které nám někam uletěly. Rázem strháváme pozornost osazenstva. Dřeme jako koně, potíme slzy a krev. Už asi chápete, že se necítíme úplně jako ryby ve vodě. Možná si myslíte, že dělám z komára velblouda, ale není tomu tak.

Korunu tomu nasadí kvíz o etiketě, při kterém sedíme tiše jako pěny, nevědouce jedinou odpověď. Odcházíme strhaní jako borůvky a bez včel. Mistrová se s námi loučí, vlníce se jako kobra a láká nás na další lekci. Když na to pomyslíme, roztřeseme se jako osiky. Netrvá to však dlouho. Jakmile vykročíme ze sálu, zastříháme ušima, spadne nám kámen ze srdce a narostou nám křídla.

A jsme si jisti, že nebudeme strkat hlavu do písku a příště zase přijdeme!

Agáta Paličková, 7.A8

 

Napsat komentář