Na stopě zapomenuté kuchyni

Vegetariáni a jiné výkvěty společnosti často apelují na nezdravou ČESKOU kuchyni a tlačí do popředí sojové výrobky, či jiné potraviny, jejichž kořeny opravdu nemůžeme hledat v Česku. Chápu je a rozhodně je neodsuzuji, neboť si i já s chutí občas sním Indonéský Tempeh.

Ale pojďme se podívat na zoubek celé této aféře o špatnosti tuzemské kuchyně. Předně se zeptejme, proč ji čeští vegetariáni a milovníci zdravé stravy tak moc odsuzují. Odpověď je přeci nasnadě. „Náš národ nemá předpoklady ke zdravému stravování! Jen se na to podívejte, samé knedlíky a bůčky! A co ta svíčková? To je zelenina? Ne, je to sprostá omáčka! A guláš? O tom netřeba diskutovat!“ A mohli bychom pokračovat ve výčtu již tolikrát omílaných frází. Já s nimi nesouhlasím. Chce to kapku objektivity a nadhledu.

A teď se zhluboka nadechněte. Hotovo? Zkuste se na chvilinku uvolnit a dovolit myšlenkám, aby se provětraly po té šílené hysterii okolo bůčku. A možná, že ji už v dálce vidíte. Za tou mlhou keců a lží už začínáte rozeznávat její nesmělé obrysy. Celá rozechvělá chudinka. Aby taky ne! Téměř celé století jí bylo zabraňováno, aby promluvila svou řečí a aby ukázala své bohatství a krásu. O kom je tu vlastně řeč? No o naší odpírané české kuchyni samozřejmě.

Lékaři velmi rádi a oprávněně tvrdí, že bychom se měli stravovat plodinami našich krajů. Oponenti opět vyrukují s názorem o nezdravosti místní stravy. Čistě v praxi by to znamenalo si místo banánu vzít na svačinu české jablko, nejlépe pak domácí. Jistě by nebylo tak krásné a naleštěné, jako to z dovozu, ale to buďme rádi, alespoň je to vizitka nepoužití pesticidů a umělých hnojiv.

Jedno jablko nám ale tento obrovský spor nevyřeší. Pokud se ještě jednou pořádně zahloubáme nad problémem, vyvstane nám nová, dosti zásadní otázka. Čím se stravovali naši předci? Jedli každý den Svíčkovou? Nejspíš ne. Kde by proboha vzali tolik peněz na množství masa, které se používá v těchto pokrmech? Tahle stopa vypadá vcelku nadějně, viďte? Nahlédněme teď společně pod pokličku našeho problému.

Kam se jen poděly z nabídek restaurací a jídelních lístků školních jídelen bramborové placky a brambory se zakysaným mlékem? A co třeba luštěninové karbanátky? Nebo kroupový nákyp s houbami. A už vůbec nemluvím o pohance! Tak výsostná potravina plná vlákniny a jiných živin se zcela vytratila. Stejně tak rozmanité druhy kaší. Ovesná, žitná, pšeničná, kukuřičná, či jáhlová kaše jsou v restauračních jídelníčcích absolutní tabu. Ale proč? Že by snad nerůznorodost využití? Ale jděte. Jen si představte jednu misku kaše. Představujete si ji? A jakými přísadami byste ji udělali jedinečnou? Co třeba jen máslem? Čerstvými borůvkami, malinami nebo jahodami? Či marmeládou? A co kdybychom ji zkusili na slano? Proč ne! Se zeleninou? Jistě! A přidáním špetky majoránky, šalvěje nebo tymiánu bude dokonalá.

Zajímavé je také datování, kdy tyto tradiční pokrmy vymizely ze stolů našich předků. Pokud se ohlédneme do historie, uvidíme tlustou čáru ve stylu stravování na konci let čtyřicátých. To by de facto znamenalo, že za celou touto nezdravou reformou stojí bývalí soudruzi. Ale abych se vyhnula pohledu čistě ze strany potomka emigrantů, musím říci, že celý proces „znezdravení“ jídla proběhl pro blaho pracujícího lidu a ve jménu socialistického bohatství. „Jíst maso a bílé pečivo jen v neděli? Pff! Hloupost! Pojďte vážení soudruzi jíst omáčky každý den a ukažme těm kapitalistům, co jsou to kardiovaskulární choroby!“ Co dodat. Povedlo se.

Ale zpátky ke znovuobjevené stravě! Máte pocit, že by v ní chyběla vláknina? Nemyslím si. Za to v té naší stravě ji chybí až příliš. Důsledkem jsou střevní potíže, tloustnutí a v neposlední řadě již zmíněná srdeční onemocnění.

Netřeba držet rozum drásající diety, když si zdraví a pěknou postavu můžeme zachovat kuchyní našich předků. A nakonec jedno oblíbené přísloví mojí babičky, která se jím po celý život řídí a letos oslaví své osmdesátiny, zní: „Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta!“

Františka Sandroni, 1. A

Napsat komentář