Otevři oči

Zasmála se. Protáhla se jako kočka a zpod halenky jí vykoukla zářivě bílá kůže. Ve svitu měsíce, jehož paprsky pronikaly skrze záclony, vypadala až přízračně. „To je neskutečný. Tři hodiny ráno a ty jsi furt vzhůru. Vaříš? Naposledy mi hodně chutnalo.“ Znovu se zasmála, ale její smích zněl zvláštně. Sípavě. Křečovitě. „No tak, zlato. Pojď za mnou.“ Natáhla k němu ruku. „Vyspíme se.“ Paže se zkroutila v křeči. „No tak ‐ večeře byla dobrá. Vypnul jsi sporák?“ Paže klesla zpět na matračku. Její oči potemněly. Tvář ztuhla a ona naposledy vydechla. „Já vím, že ne.“

Petr sebou trhl, ale oči nechal zavřené. Pokud by je otevřel, neznamenalo by to nic, než to, že musí čelit dalšímu dni. Přetočil se na druhý bok a čelem se zapřel do kovového rámu lavičky, rukama pevně sevřel své rozbolavělé tělo. Snažil se nemyslet a jediné, co vnímal, byl vítr skotačící v korunách stromů. Ptáci, kteří zpívají jeden druhému. Lidé, co každé ráno vstávají, míří do práce. V dálce zněl naléhavý zvuk sanitky.

Sanitka. Taky ji jednou musel volat. Vytočit to zatracený číslo. Prosit Boha o pomoc. Ale jak se dalo čekat, ten hajzl neudělal vůbec nic a prostě ji nechal odejít. Bůh je hroznej sobec ‐ okrádá rodiny, manžele, děti, sourozence, prarodiče, strýce a tety, přátele o ty nejlepší. Vezme si je k sobě, přivlastní si je a už nikdy je nevydá zpět. A pak má tu drzost a nazývá nebe rájem.

Skupinka lidí prošla okolo. Neviděl je, ale slyšel. Dříve lidem věnoval pozornost. Den co den je pozoroval a přemýšlel o tom, kdo jsou, co dělají, jaký je jejich životní příběh. Ale když po čase zjistil, že všichni popírají jeho existenci, ztratil jakýkoli zájem. On není nic jiného než špína a oni jsou pouhou kulisou.

Petr se ještě více přitiskl k lavičce a doufal, že si tak způsobí co nejvíce bolesti. Přece jen, tenkrát to vše byla jeho chyba a možná, možná, není fér z toho vinit Boha. To on tehdy vařil, to on tehdy nevypnul ten zatracenej sporák, to on tehdy Klárku zabil.

Z jeho úst se vydral tichý vzlyk, který do městské symfonie absolutně nezapadal. Vtom Petr uslyšel tlumené kroky. Ťap, ťap, ťap, ťap. Drápky škrábaly o dlažební kostky. Ťap, ťap, ťap, ťap. Byly čím dál hlasitější a pak se zastavily úplně. Petr ve tváři ucítil teplý dech páchnoucí po mase. Nakrčil nos a otevřel oči.

Díval se do tváře naprosto zbídačeného tvora, který by se s trochou představivosti dal nazvat psem. Prameny husté, zlatavé srsti byly slepeny špínou, zpod břicha mu viselo několik větviček. Boky měl propadlé a jeho čumák byl natržený. Pod nánosem špíny zářila bílá lysinka. I přes to všechno se však na Petra díval se zdviženým ocasem a rozzářenýma očima, ve kterých se zračil zájem.

„Ahoj,“ šeptl Petr a sledoval, jak pes naklonil hlavu stranou.

 

Napsat komentář